Žebrácká opera Havel Václav

<p>Hra o morálce a manipulaci Svou variaci na námět parodické opery Johna Gaye napsal Václav Havel na výzvu Činoherního klubu. Jenže když ji v roce 1972 dokončil, bylo jasně, že naděje na uvedení Žebrácké opery v pražském divadle byla příliš iluzorní. Po závanu svobody šedesátých let vstupovala země do časů tuhé normalizace a předložit publiku obraz společnosti fungující na principu naproste bezzásadovosti, ve kterém symbióza policie a podsvětí vytváří nepřehledný systém polopravd, udavačství a korupce, bylo nemyslitelné nejen v pražském, ale v jakémkoli československém divadle. O tom, jak výmluvně Havlova komedie zrcadlila nastupující poměry, svědčí i panická reakce komunistického režimu na premiéru, kterou zakázanému autorovi uspořádal režisér Andrej Krob se svým amatérským Divadlem na tahu v hospodě v Horních Počernicích v roce 1975. „Působilo trochu přízračně přihlížet uprostřed profízlovaného režimu tak brilantní analýze policejního fízlovství,“ vzpomínal po letech divadelní kritik a teoretik Jindřich Černý, který tehdy seděl v hledišti. StB, již představení na pražské periferii uniklo, pak aspoň dodatečně (a o to zavileji) trestala za účast jak účinkující, tak diváky. Do listopadu ’89 zůstalo představení v Horních Počernicích jediným uvedením Havlovy Žebrácké opery u nás. Po sametové revoluci se dočkala nejen úspěšné inscenace v Činoherním klubu (režie Jiří Menzel), ale hrála se na mnoha jevištích v nejrůznějších nastudováních a ukázalo se, že svou platnost rozhodně neztratila. Šéf londýnského podsvětí Peachum se snaží zabrzdit vzestup konkurenčního zlodějského gangu kapitána Macheathe. Nastrčí tedy pověstnému svůdci svou dceru, aby získal spolehlivý zdroj informací. Jenže protivník má zase své metody, a tak se v podsvětí rozpoutá kartelová válka, která samozřejmě neunikne pozornosti šéfa místní policie Lockita. Praktiky ochránců zákona si s postupy mafiánů v ničem nezadají, každý sleduje své cíle, každý lže každému a zároveň je v každém okamžiku připraven s ním uzavřít dohodu. To všechno vyjádřeno vysoce kultivovaným a sofistikovaným jazykem, kterým vládnou jak zloději, tak prostitutky. V dokonale přesvědčivých, a přitom naprosto účelových slovních áriích postavy Havlovy opery obratně manipuluji se skutečnosti a dovádějí princip bezzásadovosti a lži k dokonalosti. „Žebrácká opera patří k nejpesimističtějším Havlovým hrám. V režimu, který stojí a padá s tím, že fízluje sám sebe, není totiž místo na katarzi,“ napsala v recenzi inscenace Činoherního klubu v roce 1990 kritička Dana Tučková. S tím bohužel člověk na konci hry nemůže než souhlasit. Je úžasné, že k tomuto závěru nás autor dovedl sledováním situaci a postav, kterým se musíme smát. Osoby a obsazení: Macheath: Jiří Dvořák, William Peachum: Viktor Preiss, Elizabeth Peachumová: Taťjana Medvecká, Polly: Klára Sedláčkova-Oltová, Bill Lockit: Tomáš Töpfer, Mary Lockitová: Jitka Smutná, Lucy: Tereza Dočkalová, Harry Filch: Jaromír Dulava, Diana: Jana Preissová, Jenny: Magdalena Borová, Betty: Dana Černá, Vicky: Lada Jelínková, Ingrid: Lucie Polišenská, Harold: Zdeněk Velen, Jim: Jiří Suchý z Tábora, Jack: Lubor Šplíchal, Celkový čas: 103 minut</p>