<p>Esej se snaží současnému čtenáři a divákovi přiblížit to, co je na řecké tragédii nejobtížněji přeložitelné, přitom ale tvoří přinejmenším významnou část samotného jádra tragičnosti: zvuk sténání a žalu, zvuk na pomezí prostého výkřiku a artikulované řeči, zvuk, který athénská ideologie občanství vypuzovala z prostoru akceschopné politiky, avšak ponechávala pro něj místo v konfliktním, vnitřně rozporném a aluzivním prostoru tragédie.</p>
