Popis produktu
eBook: Šestého března 1836 zaútočily čtyři tisíce mexických vojáků na bývalou misijní stanici Alamo. Všichni obránci, anglicky mluvící texaští hraničáři, při obraně pevnůstky zahynuli a jejich smrt se stala mementem pro stovky příslušníků milice Tesasanů, kteří připravili po několika týdnech vítězům od Alama s pokřikem "Pamatujte na Alamo" u San Jacinta těžkou porážku. Bitva znamenala konec přináležitosti Texasu k Mexiku a stala se symbolem nezávislosti a součástí mýtu, který trvá dodneška. Ohlas pokřiku Texasanů od san Jacinta pak zněl opakovaně v průběhu 19. i 20. století, kdy střídaly slovo Alamo další výrazy, srov. například tituly amerických novin v únoru a březnu 1898 "Pamatujte na Maine". Mýtus Alama, jehož součástí byly odkazy na smrt nevinných žen a dětí povražděných po dobytí misie či pevnůstky vítěznými Mexičany přetrvával i v seriózní literatuře až do druhé poloviny 20. století, kdy rekonstruovali mexičtí a američtí historici skutečný průběh bitvy. Popis obléhání a dobytí Alama bude pak hlavní částí navrhované publikace, jistý epilog pak vytvoří popis bitvy u San Jacinta, kde zněl bojový pokřik "Pamatujte na Alamo" poprvé. Slovo autoraKdyž jsem psal před čtyřiceti lety první, kratičký, text o Alamu, vycházel jsem nejen z tradičních titulů k dané problematice, tedy např. práce John MayersMeyers, Alamo (1948) ale především z tehdy moderních děl, zejm.LonTinkle,13 Days to Glory: TheSiege of theAlamo(1958) či Virgil E. Baugh, Rendezvous attheAlamo. Highlights in theLives of Bowie, Crockett, and Travis(1960). Obléhání a dobývání Alamabylo pro tyto autory, a odbornou i laickou veřejnost vůbec, součástí boje anglicky mluvících Texasanů za svobodu, jeho pád potom na jedné straně vítězstvím brutální přesily korunovaným vražděním bezbranných žen a dětí, na druhé straně pak mementem, které sjednotilo Texasany a utvrdilo je v přesvědčení o správnosti jejich rozhodnutí zřídit vlastní stát a nakonec vstoupit do americké Unie. Tento klasický pohled vycházel z pramenů americké provenience a ještě častěji pouze z dobové americké publicistky opřené o nekriticky přijímanásvědectví z první, druhé či páté ruky. Tato publicistika pak trpěla stejnými neduhy jako publicistika pozdější, včetně té dnešní, a tvrzení novinářů odpovídala skutečnosti přibližně ve stejném počtu případů, jako se od ní méně či více, někdy přímo diametrálně, lišila. Teprve v posledních dvaceti letech a zejména v posledním desetiletí se objevily práce, jejichž autoři využívají ve větší míře také mexických pramenů a pamětí účastníků (srov. např. Thomas RicksLindley, AlamoTraces: New Evidence and New Conclusions(2003),ToddHansen(ed.), TheAlamoReader. A study in History (2003), James E. Crisp, Confrontando el Álamo. La últimalucha de Davy Crockett y otrosmitos de la Revolución de Texas (2009) či Phillip Thomas Tucker, Exodus fromAlamo. The Anatomy of the las stand myth (2010).Přistupují k nim samozřejmě s potřebnou mírou kritičnosti a podařilo se jim vytvořit obraz událostí, který se nejspíš velmi přibližuje skutečnému průběhu událostí a podstatně se liší od obrazu klasického. Nemohl jsem nebrat tuto proměnu obrazu v úvahu, když jsem zmiňoval Alamo ve svých novějších textech a dnes jsem s politováním nucen konstatovat, že onen můj text ze sedmdesátých let neodráží patrně nic z historické skutečnosti Alama posledních únorových a prvních březnových dní roku 1836, ale reprodukuje věrněalamský mýtus. Davy Crockett s největší pravděpodobností nepobíjel útočící vojáky svou Betsy, nechybující ručnicí, v časové tísni jako kyjem, Jim Bowie téměř určitě nepálil do nepřátel z dvou pistolí a obránci Alama asi mluvili, alespoň ve své většině v běžném životě spíš španělsky než anglicky, případně anglicky se svými mexickými přáteli a obchodními partnery, jejichž kreolští předci se usadili v Texasu dávno předtím, než britští kolonisté překročili Allegany a vydali se na cestu k Missisippi, a díky svým pobytům v New Orleansu, Washingtonu či New Yorku hovořili jazykem Williama Shakespeara stejně dobře jako jazykem Cervantesovým.Když se pak ocitli s vystřílenými zbraněmi pod nelítostnou hrozbou ostrých bodáků, nechovali se jako hrdinové od Thermopyl (choval se se tam ostatně každý Sparťan, jak mu kázaly zákony?), ale hledali záchranu v útěku. Jen proto, aby se pak nechali honit naprosto bezbranní po pláni jako králíci mexickými kavaleristy s jejich šavlemi a hlavně strašnými kopími. Realitě neodpovídá ani tvrzení o zlovolném vraždění žen a dětí. Půvabným mladým ženám, a ty v Alamu byly, samozřejmě hrozí v přítomnosti vojáků téměř vždy různá nebezpečenství, či možná kdysi hrozila, důstojníci ovšem dokázali zajistit ženám a jejich dětem bezpečí i uprostřed bitvy a po krátké internaci v jednom z domů elity San Antonia se mohli všichni zadržení vrátit domů, dokonce s osobním Santa Anovým darem, pokrývka představovala na hranici civilizace užitečnou věc a dvě stříbrná pesa nebyla úplně malým penízem.Laskavý čtenář tedy nechť přijme moji omluvu za bludy, které jsem kázal o A
