Popis produktu
Audiokniha: Dvanáct Kafkových miniatur. Nadčasových, prorockých a lidských. Proč je Franz Kafka stále moderní? Proč každá další generace čtenářů pociťuje nutkání zabývat se jeho dílem zas a znovu? Odpověď lze najít prostřednictvím této povídkové antologie, která vznikla jako připomínka kulatého kafkovského jubilea. Pro jedinečný projekt se podařilo získat vynikající hlasové herce, jejichž originální interpretace vzdává hold největšímu pražskému literárnímu fenoménu. Výběr obsahuje dvanáct povídek ilustrujících žánrovou rozmanitost i nadčasovost autorova díla. Datem vzniku pokrývají celé jeho tvůrčí období. Symbolicky ho ohraničuje dvojice textů, jež za Kafkova života nevyšly: raný Popis jednoho zápasu, označovaný za bránu do jeho světa, a pozdní Doupě, meditativní monolog rozepsaný půl roku před jeho smrtí. Píše v něm: „Je hezké mít pro nadcházející stáří takové doupě, být pod střechou, až začne podzim." Vedle proslulých povídek Ortel, V kárném táboře nebo Venkovský lékař antologie zahrnuje i řadu méně známých, zato obdobně vycizelovaných textů. Posluchači tak ocení humornou polohu Zprávy pro jistou Akademii, působivou alegorii Zpěvačka Josefína aneb Myší národ či výmluvné podobenství Před zákonem. A v neposlední řadě sebeironicky prorockou povídku Umělec v hladovění, která popisuje nelehký úděl tvůrčích jedinců ve světě zahlceném všelijakými atrakcemi. Audiokniha vychází k 100. výročí úmrtí Franze Kafky nejen jako hold autorovi, jenž předběhl dobu, ale i coby vděčná připomínka dnes již zaniklého světa pražské německé a židovské literatury. „Kafkovo dílo strmí zcela o samotě ve svém specifickém prostoru a ovzduší, není zde předchůdců a nelze si představit pokračovatele.“ – Pavel Eisner, bohemista a překladatel. „Díky Kafkovi a jeho příběhům o lidech, kteří sami musejí vypátrat vinu, za niž jsou trestáni, snáze pochopíme, jak mohlo dojít k tomu všemu, co přineslo dvacáté století: k vyhlazení milionů lidí, aniž by to bylo v rozporu se zákonem či vyšinutou logikou ideologie; k absurditě povýšené na úroveň vládnoucího principu celých společností. (…) Bylo to století Kafkovo.“ – Aleksander Kaczorowski, polský bohemista. „Povídku Ortel jsem napsal v noci z 22. na 23. od deseti hodin večer do šesti ráno na jeden zátah. Nohy ztuhlé od sezení jsem poté sotva dokázal vytáhnout zpod psacího stolu. Strašná námaha i radost, jak se ten příběh přede mnou rozvíjel, jak jsem se brodil vodou vpřed. Nejednou za tu noc jsem na hřbetě nesl tíhu svého těla.“ – Franz Kafka. „Žiji si pokojně v samém nitru svého doupěte, a zatím se protivník pomalu a tiše prokutává odněkud ke mně, nechci říci, že má lepší čich než já, možná o mně ví stejně málo jako já o něm, ale existují náruživí lupiči, kteří prohrabávají zem naslepo, a při obrovské rozlehlosti mého doupěte mají dokonce i oni naději narazit někde na jednu z mých cest, zajisté, já mám výhodu, že jsem ve svém domě, přesně znám všechny cesty a směry, lupič se může snadno stát mou oběti, a oběti sladce chutnající, ale stárnu, mnozí jsou silnější než já a mých protivníků je bezpočet, mohlo by se stát, že prchnu před jedním nepřítelem a vběhnu do spárů druhému, ach, co všechno by se jen mohlo stát, v každém případě ale musím mít naději, že někde snad je lehce dosažitelný, zcela otevřený východ, kde nebudu muset vůbec pracovat, abych se dostal ven, takže se nemůže stát, že zatímco tam budu zoufale hrabat, byt i v lehkém násypu, znenadání ucítím – nebe mě ochraňuj – ve stehnech zuby pronásledovatele.“ – ukázka z povídky Doupě.
