Popis produktu
<p>Střední Evropa jako most mezi Západem a Východem</p><p>Země Visegrádu, tohoto současného dědice Střední Evropy, už zase zápasí o demokracii a o to, „kam patří“. Při promýšlení toho, „kam patříme“, je tedy zase třeba jít ke kořenům: v tomto případě k rakouské Střední Evropě. Je třeba zase promýšlet, tentokrát bez sentimentu a bez idealizace, jaká jsou kulturní a duchovní specifika tohoto regionu, této tradice potkávání a utkávání mnoha národů a mnoha náboženských vyznání, mnoha tradic a mnoha vzpour. Kniha dovršuje autorovu trilogii obrazů z kulturních dějin: Západ (Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, 2010) – Východ (Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, 2015) – a nyní střed. Oproti předchozím svazkům však kniha není uspořádána podle času, ale podle prostoru: podle bývalých korunních zemí starého Rakouska.</p><p>„Ve druhé dekádě jednadvacátého století Čechie znovu řeší, kde je. Na sklonku dvacátého století, po totálním rozpadu komunistického režimu navázaného vazalsky na Rusko, se zdálo, že otázka je vyřešena: Čechie patří k Západu, do přirozeného kulturního kontextu, z něhož byla dvojím příchodem ruské armády násilně vytržena. Na začátku jednadvacátého století znovu znějí hlasy volající po návratu k Východu jakožto do prý původnějšího kulturního kontextu. Tyto hlasy mnohonásobně zesiluje kremelská propaganda. Ani se sebevětším trollobitím by však nemohly nacházet tak živou odezvu, kdyby umně nepracovaly s dědictvím, které česká tradice skutečně chová: s dědictvím jazykového nacionalismu devatenáctého století. To on začal Čechii situovat do kontextu východního, do údajně tradiční rodiny slovanských národů.</p><p>A tak se s novým kolem váhání a kolísání mezi Západem a Východem znovu vrací i téma Střední Evropy. Bylo by vztažení ke Střední Evropě řešením českých dilemat? Existuje však něco jako Střední Evropa? A pokud ano, pak: Jaké geografické oblasti k ní patří? A ještě mnohem důležitěji: Jaké kulturní hodnoty ji reprezentují?“</p><p>Kniha z pera známého literárního historika navazuje na úspěšnou dvojici Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (2015) a Obrazy z kulturních dějin americké religiozity (2010). Na svých literárně-historických toulkách prochází Martin Putna širokým územím někdejšího rakousko-uherského mocnářství, od Čech, Moravy a Slezska přes území Rakouska a Uher až do Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie, Haliče, Bukoviny a Bosny. Jeho kniha je galerií obrazů a zemí, náboženských proudů a myšlenkových konceptů, autorů a děl, jejímž cílem je nové vysvětlení a osmyslení Střední Evropy, tohoto „duchovního prostoru proměnlivých hranic“. Vzdor oné „jakoby nekonečné mnohosti a pestrosti“ nakonec v této oblasti nalézá zřetelné rysy společných duchovních dějin. Jejich počátek splývá s počátkem vlády Habsburkůnad středoevropským prostorem a s jejich snahou bránit jej před tureckým a posléze i protestantským nebezpečím. Skutečná Střední Evropa se však podle Martina Putny neutváří v době barokního mocenského tlaku na náboženskou jednotu a rezistence proti němu, ale v „umírněném rakouském osvícenství“, které „pokládá náboženskou toleranci nikoliv za vynucenou slabost, nýbrž za výsostnou křesťanskou ctnost“ a snaží se postupnými proměnami odpovídat na potřeby doby. „Rakouská civilizační mise“ pak není nic jiného než sice pomalé a váhavé, ale přitom soustavné přenášení modernizačního procesu ze Západu na Východ. Právě v tom spatřuje autor jádro toho, oč v duchovních dějinách Střední Evropy šlo a jde.</p>
