Milá sedmi loupežníků - Viktor Dyk - audiokniha

Audiokniha: Baladicky laděná poéma o lásce a zradě. Hlavní hrdinkou je odvážná dívka, která touží být volná, nechce se vázat a tak se přidá ke skupině loupežníků. Chce je milovat všechny stejně, každý z nich má nárok na její lásku. V průběhu děje se ale začíná její pohled na život a činy loupežníků měnit.... V nahrávce z roku 1976 recitují Dagmar Sedláčková, Vladimír Šmeral, Jiří Bednář, Petr Oliva a Luděk Munzar Komentář k původnímu LP 1 18 2157 z roku 1977: Rok 1877 byl pro českou literaturu zvlášť šťastný. V lednu se narodil básník mládí Fráňa Šrámek, v únoru Karel Toman, jeden z našich nejkrystaličtějších lyriků, a poslední den roku (v Pšovce u Mělníka) Viktor Dyk. Gymnázium absolvoval v Praze, kde byl jedním z jeho profesorů Alois Jirásek. Po studiích na právnické fakultě se od roku 1900 věnoval žurnalistice, literatuře a politice. Jako student byl činný v pokrokovém hnutí, od roku 1895 publikoval časopisecky, od roku 1906 především v Lumíru, jehož byl spoluredaktorem. Politicky nejprve pracoval ve straně radikálně pokrokové, za kterou neúspěšně kandidoval do říšské rady, po válce, v níž dva roky strávil ve vězení, ve straně národně demoktratické, za kterou byl zvolen poslancem a později senátorem. Tato činnost přinesla jemu i jeho čtenářům nejedno zklamání: Dykovo militantní vlastenectví, které mělo před válkou a za války pozitivní význam, stalo se pod praporem krajně pravicové strany zpátečnictvím, jež citelně znevažovalo básníkovu pozici v literárním životě. Neboť přes to vše zůstal Viktor Dyk především básníkem. Na počátku své literární dráhy patřil Dyk k dekadentnímu a později anarchistickému křídlu plodné generace let devadesátých. Jeho protiměšťácké revoltující gesto, vyhrocené autorovou ironií a pregnantním aforistickým stylem, přineslo do literatury nový moment: důsledné novoromantické vidění světa jako rozporu mezi skutečností a snem. Dyk zůstal ve svém díle vášnivým bojovníkem za ideály. proto neustále narážel na antagonismus dané reality. Ačkoliv jeho tvorba má silný akcent morální, básnická imaginace autorova, vycházející zprvu ze symbolistní poetiky, se oprošťuje, je přesná v pojmenování a neklesá nikdy do lacině moralistní polohy. To se projevilo především v tvorbě satirické a epigramatické, v níž se Viktor Dyk prosadil jako kritický glosátor národního života (hlavně ve sbírkách Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice, Prohrané kampaně). Jeho lyrický verš má v sobě dramatický náboj a zároveň i výraznou tendenci k epice; patrné to je v prvé řadě v jeho větších básnických skladbách, v Milé sedmi loupežníků, v Giuseppe Morovi a v Zápasu Jiřího Macků. Nepřekvapí proto, že básník Dyk napsal i nejedno pozoruhodné dílo beletristické, především dnes už klasickou novelu Krysař a mnoho povídek (např. v souboru Píseň o vrbě), ale i románů (Konec Hackenschmidův, Prosinec aj) a dramat: Posel, Zmoudření Dona Quijota, Veliký mág, Ondřej a drak, Revoluční trilogie aj. Především však stále tvoří Dyk lyrik, autor významných a dodnes cenných básnických sbírek: A porta inferi, Marnosti, Noci chiméry, Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok (tyto čtyři poslední knihy veršů jsou známy pod společným titulem Válečná tetralogie), Domy, Devátá vlna a další. Nejznámější jeho básní, která plnila velkou politickou funkci za světové války stejně jako v letech německé okupace, se stal vlastenecký zpěv Země mluví. Z předválečného období patří k nejvýznamnějším Dykovým pracím baladická lyrickoepická skladba Milá sedmi loupežníků (1906). Její počátek leží v posledních letech století, závěrečné verše byly otištěny už ve sbírce Síla života (1898). Tato báseň je chápána jako osudové schillerovské drama lásky a nenávisti, zrady a msty. Dějově skladba odkazuje ke starým loupežnickým historkám (Dyk nejednou přebírá "klasická" dějová schémata, aby na jejich pozadí vytvořil novou uměleckou skutečnost - je to případ Krysaře stejně jako Giuseppa Mora či Zmoudření Dona Quijota), v pojetí jde o výraz rozpornosti člověka, vyrůstajícího ze společenské reality zlomu století. Písňová forma a celá struktura verše je v Milé sedmi loupežníků rovnež "klasická", nový obsah, idea a patos díla jí však dávají i nový smysl, který v rouše poklidného veršového toku přijímá rysy temné osudovosti. Ironický podtext intelektuálního charakteru, v němž je jasný autorův nadhled nad příběhem, dodává skladbě další rozměr, tvoří její vnitřní drama. A tak je tu dramatičnost zastoupena nejen v příběhu samém, nýbrž i ve zvolené formě, tedy ve zpěvech milé a sedmi loupežníků, a především v polaritě lásky a zrady vyjádřené lapidárně v posledním čtyřverší skladby: A já vás všechny milovala v hlubokých lesích při měsíci. A já vás všechny zrazovala, mí smutní, krásní loupežníci! Dramatická forma šerosvitně baladického příběhu lásky a zrady pochopitelně volá po zvukové podobě - zvláště v době, kdy mluvené slovo se stále víc stává vyhledávanou a účinnou formou realizace básníkova poselství. Plně to platí v případě, kdy i zvukové kvality básně, její přesný