Časokryt

Časokryt je kniha osobní i politická. Její autobiografické prvky vyprávějí životní příběh svého autora.. Ve svém třetím a zatím posledním románu Časokryt, přeloženým do několika světových jazyků, v Bulharsku oceněným jako nejlepší román roku, a ověnčeným také prestižní Mezinárodní Bookerovou cenou (2023), využívá Georgi Gospodinov fiktivní postavu Gaustina k tomu, aby popsal život s deficitem budoucnosti. Život, ve kterém čas neplyne lineárně, ale stává se součástí nás samých. Gaustin, který dokáže přeskakovat čas jako lesní potůček, se snaží o zdánlivě nemožné – léčit lidi pomocí minulosti. Gaustin, Gospodinovovo alter ego, našel způsob, jak vytvořit kliniky času, kde se lidé trpící ztrátou paměti mohou vrátit do doby, kdy se cítili nejlépe. Tato nemoc, jakási dlouhotrvající časová amnézie, se během vyprávění proměňuje v nemoc, kterou trpí celá společnost. Ta se stává obětí jakési kolektivní „Alzheimerovy choroby“, což vede různé země v Evropě k rozhodnutí dát občanům možnost volby, aby v referendu rozhodli, v jaké historické epoše chtějí žít. Časokryt je kniha osobní i politická. Její autobiografické prvky vyprávějí životní příběh svého autora. Trefnými komentáři minulého, současného a vlastně i budoucího dění je ale také hluboce společenská. Od svého vydání opakovaně generuje paralely se současným politickým a společenským děním. Vítězný román Mezinárodní Bookerovy ceny 2023 „Georgi Gospodinov je opravdu jedinečný spisovatel. Sleduji jeho dílo od samotného počátku a jsem si jistá, že málokdo umí tak skvěle skloubit poutavý námět, bohatou fantazii a bezchybnou techniku psaní." ― Olga Tokarczuková, nositelka Nobelovy ceny za literaturu „Gospodinova vize zítřka je noční můra, z níž se musí Evropa vzbudit.“ ― The Times „Navýsost aktuální… Zábavné, absurdní, ale i děsivé.“ ― The Guardian „Originální fantazie o evropské politice... ‚Historie je pořád živá‘, píše Gospodinov, a s důvtipem poukazuje na násilí, které minulost páchá na přítomnosti." ― The New Yorker ‚Gospodinov je jedním z nejpopulárnějších současných bulharských spisovatelů, je to umělec nostalgie. Podobně jako Orhan Pamuk a Andreï Makine se ve svých knihách zabývá pamětí, jejími dvojznačnými radostmi a melancholickým půvabem... Složitý, ale obohacující román vrcholí obrazem Evropy na pokraji obnoveného konfliktu – abstrakcí, které nedávné události propůjčily hrozivou sílu skutečnosti." – The Wall Street Journal Vydání knihy podpořil Národní kulturní fond Bulharska.