<p>Šumava: Působí jako melancholická píseň, jež se mocně dobývá do našeho srdce. Monotónně a věčně stejně před námi leží les a ponuré močály a vyprávějí nám epopej, již zřejmě není rovno, epopej o zaniklém a zanikajícím pokolení obrů, jež vychovala příroda a jež krutě zničila. Tak zní píseň, a máš-li pozorné ucho, uslyšíš její tóny, a dovedeš-li číst, pak ti půda otevře knihu plnou poučení, knihu o nesčíslných listech.</p>
