Biblický kruh

<p>Brandstaetterův Biblický kruh je knihou na pomezí autobiografie a rozjímání o Bibli. Lépe řečeno: Bible je součástí autobiografie, dává autorovu životu orientaci ve světě, utváří i strukturu jeho vnímání světa. A v tom spočívá originální přínos této knihy. Nejde zde o exegezi, ani o úvod do studia Bible. Jde o vyznání lásky Bibli a sdílení osobní zkušenosti s jejím vlivem na život. Brandastaetter vychází ze svých židovských kořenů a zdůraznění sepětí křesťanství s židovstvím patří k základním motivům knihy. Opět ne nějak proklamativně, ale na příkladu autorova života. Autor vzhledem k svému rodinnému zázemí i pozdější konverzi ke křesťanství ukazuje, jak lze číst židovskou bibli očima křesťana a Nový zákon očima Žida. Při četbě procházíme hlavními etapami duchovní autobiografie autorovy. Bible je její nedílnou součástí. V tom Branstaetterova kniha přesahuje obecněji k tématu vztahu literatury a života. Knihy nejsou ilustrací, vysvětlením, zábavou, ale místy, kde se při psaní a čtení žije, nejen o životě přemýšlí. Samo čtení a interpretace je životem. Proto autor čte vášnivě, poučeně, autenticky. Dotýká se tak i otázky podstatné pro místo literatury v našem životě a budoucnosti knih, a tedy vlastně i nakladatelské „politiky“: bez čtení se zužuje prostor našeho života. V případě Bible se pak zužuje o tajemný prostor sdílení života s tajemstvím Boha. Mnohovrstevnatost Bible se odráží i v množství přístupu k ní v závislosti na společenské a osobní situaci čtenáře. Roman Brandstaetter ukazuje, jak poznával bibli v různých situacích svého života, přesvědčivě např. dokládá vzájemnou lekturu krajiny a bible při jeho dlouholetém pobytu v Jeruzalémě. Líčení tamní krajiny patří i literárně k vrcholným místům knihy. K nejinspirativnějším místům knihy počítám svědectví o tom, jak četli Bibli jiní lidé, jeho rodina, přátelé, významní spisovatelé. To, jak čte knihu druhý člověk, je způsobem její interpretace. Zároveň se ukazuje, že přítomnost Bible v naší kultuře je vždy přítomností ve společenství a skrze společenství. Brandstaetter velice naléhavě ukazuje také, jak se Bible stále aktuálně čte v souvislosti s dějinnými událostmi, v tomto případě zejména v souvislosti s hrůzou nacismu a holokaustu. Tato místa dnes nejsou, bohužel, jen vzpomínkou na minulost, ale jsou palčivě aktuální. A dosvědčují aktuálnost Bible i dnes. Zároveň ukazují, že v ostré diagnóze, jíž Bible přináší, je i velká úleva ve vědomí nejen Boží blízkosti, ale i spřízněnosti lidí usilujících o spravedlnost napříč dějinami. Autor ale nabízí i jiné způsoby čtení Písma, např. velmi zajímavé rozvíjení možných osudů „okrajových“ postav Písma. Součástí knihy jsou i vlastní autorovy výklady některých míst Písma, zejména Apokalypsy. Nejde v nich o aktuálnímu stavu biblistiky odpovídající vědecké výklady, spíše o nesmírně zajímavou metodu poctivého čtení detailů, odhalujících překvapivé souvislosti. Mimořádně zajímavé jsou i autorovy vlastní překlady biblických textů. Nechtějí konkurovat osvědčeným, vědecky vypracovaným překladům, ale ukazují, jak pozornost k jazyku, detailní a láskyplná práce s ním umožní doslova zevnitř objevit i pro osobní život čtenáře nové souvislosti. Za brilantní pokládám např. popis práce na překladu Janova prologu. V knize tedy nejde primárně o rozšíření našich vědomostí o Bibli, vůbec už ne o uvedení do jejího studia. Je to umělecký text o vášnivém zaujetí knihou, která formuje naši tradici a může neobyčejně silně ovlivnit i naše životy. Měli by ji tedy číst ti, kdo Bibli znají, aby oživili lásku k ní a znovu objevili, jak napínavé je její studium, měli by ji ale číst i všichni, kdo milují knihy a těší je zabývat se jazykem. Je to totiž text o vášnivé lásce k jazyku a literatuře. A měli bychom ji číst právě dnes, kdy se ukazuje, jak ohrožený je svět a že zodpovědná péče o to, jak mluvíme, myslíme, píšeme, interpretujeme čtené a slyšené je nesmírně důležitá. Brandstaetter ukazuje, že žít textem neznamená žít mimo svět, ale snažit se se mu porozumět. A v důsledku jej milovat. Protože ono vyznání lásky Bibli, v úvodu a závěru vyjádřené i autorovými básnickými hymny, je zároveň pevným vyjádřením víry v lásku, která je silnější než jakékoli zlo. Nesmírným kladem předloženého textu je i skvělý překlad Terezie Eisnerové, výstižný, jazykově bohatý, poučený a krásný. Petr Beneš</p>